Příjemný vrchol mé letošní festivalové sezóny se odehrál v Rumunsku. Jeden z posledních koncertů ALTAR OF PLAGUES, na kterém lítaly z kytar třísky (to není jen slovní obrat), SOLEFALD ve formě, kterou neukázali ani na Brutal Assaultu, pulzující pohřebnictví s ESOTERIC doplněné o projekci a hlavně pak historicky první vystoupení ambiciózního severského projektu TURNING GOLEM, který posadil na prdel naprosto všechny, jenž ho ten večer „prožili“ s nimi. Důvodů proč se při mých toulkách Rumunskem zastavit i v městečku Alba Julia na posledním dnu festivalu Dark Bombastic Evening bylo ve zpětném zrcátku více jak dost.

Ale pojďme pěkně od počátku. Alba Julia je celkem malebné rumunské městečko na západě Transylvánie, do jehož středu je zasazená historická vojenská pevnost. Shodou okolností má stejného architekta jako ta Josefovská, ve které se koná Brutal Assault. Rozdílů je však hned několik. V Rumunsku se o tuto památku v průběhu času mnohem lépe starali a nebojím se říci, že ji i hýčkali, takže ačkoliv není pevnost tak vysoká jako Josefovská, je rozhodně zachovalejší a mnohem rozložitější. V těchto malebných kulisách se pak odehrává festival, který nemá v Evropě obdoby.

Tím však výčet unikátních vlastností festivalu Dark Bombastic Evening nekončí . Vedle opravdu pěkného areálu se může pochlubit parádním line-upem, který byl letos dokonce zajímavě rozčleněný do tří žánrově příbuzných dní. Další věci je návštěvnost. Na Dark Bombastic Evening přijede pár stovek (doslova) lidí. Kolem pódia se motá vždy jen pár desítek lidí, takže je pro všechny dost místa a pohodlí. Velkým plusem jsou i vnitřní prostory pevnosti, kde je i opravdu pěkná hospůdka, místo pro obrazovou galerii a spousta dalších podobných drobností.

Kapely, které jindy hrají pro tisíce nebo desetitisíce, tu hrají pro desítky či maximálně stovky. Ale nezdá se, že by to hrajícím vadilo. Ba naopak. Rodinná atmosféra festivalu je zkrátka čarovná. Jediní dva hromotluci, kteří se tváří jako bezpečnostní služba jsou u vchodu. Jsou však samý úsměv a už když jsem do areálu vcházel podruhé, nemusel jsem se prokazovat, protože si mě pamatovali. Někdy jsem měl pocit, že jejich hlavní práce spočívá ve vysvětlování překvapeným Rumunům, kteří u vchodu zvědavě pokukují na pódium co se to v pevnosti vlastně děje.

A co že se to vlastně dělo? Přesně ve čtyři hodiny začal zdi pevnosti zaplavovat post-black metal z dílny bavorských HERETOIR. Na black metal poměrně hodně sladké, hodně shoegaze v kytarách a mnoho poměrně nudných ploch. Mnoho temného romantismu pro nic. Ale kluci z toho snad vyrostou.

Obskurní francouzská skvadra GLACIATION jde hnedka po nich a pohybuje se také v útrobách blackmetalové bestie. Jejich vize black metalu je mnohem pravověrnější, ale ani jim se nedaří mě plnohodnotně přesvědčit. Možná je v tomto případě na vině i trochu horší zvuk, který postrádal čitelnost. Feeling kapely vlastně tvoří velmi živelný hipstersky působící vokalista s natuženým a nakrouceným knírem a v druhé části pak Neige z ALCEST, který v kapele hostoval.

Množinu předkapel uzavírají IN VAIN, kteří se letos na většinu festivalů nechali propašovat jako doprovodná kapela SOLEFALD. Mam tak trochu podezření, že nebýt jich, tak by IN VAIN na podobných akcích nehráli. Ačkoliv se do svého death-black metalu snaží v hojné míře přes klávesy vhánět další nástroje nebo užívat melodických vokálů, tak tato kapela živě jednoduše nemá charisma. Jakkoliv se snaží vystupovat sympaticky, chybí mi důvod proč tohle vidět podruhé.

Při SOLEFALD je nejlépe vidět to, že si vlastně toto norské duo nemohlo vybrat lépe doprovodnou kapelu. IN VAIN totiž roli nevýrazného roští, mezi kterým Lars a Cornelius přímo září, snad ani nemohli sehrát lépe. SOLEFALD jako celek byli však nepřekonatelní. Když se teď dívám na záznam představení, mám pocit, že kamera ani z malého zlomku nedokázala zachytit naprosto uhrančivou atmosféru jejich vystoupení.

SOLEFALD odehráli set pro několik desítek lidí a byl strhující. Sama kapela si pochvalovala, že hraje na festivalu, kde nejsou securitas a kde je tak specifická atmosféra. Cornelius stejně jako na Brutalu Assaultu zahájil koncert v uniformě a v černých brýlích a postupně vše odkládal. Když si sundal brýle, dalo se z blízkosti, kterou festival dovoloval všimnout jedné zajímavosti a tou byl jeho roztěkaný pohled. Jakoby si prohlížel každého návštěvníka zvlášť.

Už z Brutal Assaultu jsem věděl, že mohu očekávat mnoho, ale SOLEFALD předvedli ještě více. Při setu je to jedna divoká karta vedle druhé. Vedle starých hitů z alba „The Linear Scaffold“, zaznívají i pecky typu „Song Til Stormen“ ze stále aktuálního alba „Norrøn Livskunst“. Kombinace hudby a velmi sympatického a přátelského vystupování pro mě z tohoto koncertu udělala opravdový klenot letošní festivalové sezóny. Jedinou šmouhou tak zůstává trochu nehodící se hostování vokalisty z GLACIATION, který rozhodně na osobitost SOLEFALD nestačil.

Pro následující ALTAR OF PLAGUES byl tento koncert jedním z posledních v historii a kluci se k tomu opravdu postavili jako rockéři, takže po poslední písničce lítaly do lidí třísky z rozsekaných kytar. Hypnotické spojení black metalu a baheních ingrediencí, západ slunce a kulisy pevnosti celému koncertu propůjčily nádhernou atmosféru. Škoda jen, že za kapelou stále běžela jen poněkud sterilní animace, kde se střídal název těchto skvostných Irů a logo festivalu.

Při posledních skladbách jde do tuhého a sleduji, že se James Kelly začíná ke své kytaře chovat s určitou dávkou agresivity. To vyvrcholí na konci setu, kdy s ní švihne o zem, po chvíli ji opět zvedne a „porokérsku“ uchopí jako kyj a začne s ní udolávat zemi. Zničený nástroj pak letí do nadšených fanoušků.

To už ale napravo od scény trochu netrpělivě přešlapují ESOTERIC. Vystoupení doplněné o projekci, na které většinou ožívají abstraktní grafické motivy z jejich alb. Jako obvykle drtivý zvuk, basa, která se vám snaží z vnitřností udělat fašírku a Greg, jemuž v hrdle sídlí čiré ryzí zlo. Pomalá hnilobná zkáza začíná obrůstat zdi pevnosti a nenechává nikoho na pochybách, kdo je nekorunovaným vládcem všeho pohřebního doom metalu. Jejich set na letošním Obscene Extreme se mi líbil, snad jen o trochu více, ale bylo to opravdu o prsa. Baskytarista Mark Bodossian, se kterým jsem se setkal pár dní před tím na falešném drákulově hradě Bran, při koncertě reprezentoval Českou republiku tričkem MASTERS HAMMER.

Festival při koncertu ESOTERIC krásně zvolnil a jakoby se nadechl před tím, co nás čekalo s dalším hrajícím. TURNING GOLEM i v pozdní hodinu přilákali snad všechny před scénu. Musím konstatovat, že v metalovém světě jsem už viděl, slyšel a zažil ledacos, ale to, co předvedla tato skvadra, mně vyrazilo dech. Nevěděl jsem, jestli se smát, plakat nebo jen valit oči. Epický metalový základ beroucí ze všech žánrových studánek, fanatický teatrální vokalista, kostýmy, podivuhodná projekce a příběh sehraný po čas jejich setu, to vše tento koncert hluboce otisklo do paměti všech, kteří ho viděli.

To, co vzniklo na půdorysu VULTURE INDUSTRIES a HAPPY GORILLA DANCE COMPANY bylo jednoduše famózní. Většina lidí jen stála s otevřenou pusou a snažila se pochopit, o co těm šílencům na pódiu jde. A o co vlastně šlo? Nemluvme teď o hudbě, ta ač byla skvělá, stejně velmi rychle ustoupila do pozadí a udělala prostor rozehranému dramatu mezi vokalistou, astronautem, golemem, jeho družkou a ostatními z kapely.

Ačkoliv si na teatrální kapely moc nepotrpím, tohle je natolik výjimečné udělané, že se nešlo vyhnout tomu, aby vás TURNING GOLEM zhypnotizovali a uvedli do tranzu svým konceptem. Stejně jako při SOLEFALD, celý jejich set nějak nefunguje přes video, ačkoliv vám sem odkaz samozřejmě vkládám. Atmosféra celého živého koncertu byla nepopsatelná a YouTube ji zprostředkovat prostě nedokáže.

Pokud TURNING GOLEM byli extrémní formou tvořivosti a liberálnosti v metalu, tak poslední hrající MOURNING BELOVETH byli přesným opakem. Konzervativní ukázka doommetalové svázanosti, která lpí na zaběhnutých pravidlech.

Tímto končím toto malé pojednání o malém festivalu s velkými kapelami v samotném srdci Transylvánie. Pokud to alespoň trochu půjde, tak příští rok jedu opět, atmosféra a vlastně i dramaturgie celého Dark Bombastic Evening si to prostě zaslouží.